V Údolí smrti: Nižná Písaná.

Člen naší Expedice oksroN, bývalý prorektor a profesor nitránské zemědělské univerzity, nyní už v důchodu, nás pozval do své rodné vesnice Dolná Písaná a my pozvání přijali.

  Čtyřiadvacátý duben 2016 nás zastihl na cestě z Kroměříže na Východní Slovensko, kde nás pozval do svého domu člen naší Expedice oksroN, se kterou každoročně jezdíme do Norska.
 

     Cesta ubíhala svižným tempem a Tatry plně potvrzovaly svou pověst. Do Svidníku, kde nás čeká kamarád Janko, je už jen něco přes 130 km. 

     A skutečně čekal. Ze Svidníku vyjíždíme plni očekávání. Vyšná Písaná, která se podepsala výraznou měrou do historie II.světové války a zároveň rodiště mého spolužáka Janka z Vysoké školy zemědělské v Praze, nás vítá už na svém okraji. Janko bydlí už spoustu let v Nitře, kde přednášel na Polnohospodarskej univerzite, později pracoval i jako prorektor a dnes je emeritním profesorem v důchodu. Jeho životní pouť se hned na počátku proměnila ve stezku plnou krve, bídy a utrpení. Konec II.světové války udělal z obce Nižná Písaná, ve které s rodiči žil, místem nejtěžších bojů Karpatsko-dukelské operace a byla po válce spolu s Vyšnou Písanou a Kapišovou Údolím smrti.

     Před rozhodující bitvou, která proběhla ve dnech 25. až 27.10.1944 byla celá Jankova rodina vyhnána z domova a hledala s menším i větším úspěchem místo, kde mohli hlavu složit.  

     Touto cestou se po čase vraceli k domovu. Skrytě doufali, že v Písané, která byla zcela zničena, zůstal alespoň jejich dům ušetřena byl schopen jim poskytnout ztracený domov. Naděje se nesplnila. Z domu zbyly jenom trosky a nedal se ani opravit. V hrozných životních podmínkách, kdy okolí bylo poseto mrtvolami více než devíti tisíc padlých vojáků, z nichž pouze někteří byli lehce zahrabáni pod hlínu, přežívali jak se dalo. Není se co divit, že v prostoru plném min a nevybuchlé munice šestiletý Janko při manipulaci se střelným prachem utržil těžký úraz, zejména popáleniny ve tváři. Podařilo se mu přežít, rány se zacelily, ohrožené oči prohlédly a úraz nezanechal větší viditelné stopy.

     Zbořeniny Jankova rodného domu byly desítku metrů vlevo od tohoto nově postaveného a do dnešních dnů pečlivě udržovaného domu. Tu naše parta v počtu sedmi mužů po příjezdu zasedla ke společnému stolu, zvedla pohárek se slivovicí na uvítanou a s chutí se pustila do guláše, který Janko připravil podle prastarého receptu, který si pamatoval ještě od svých rodičů. Z kachlových kamen sálalo příjemné teplo a mařilo studený večer letošního konce dubna. Čas jako udělaný pro vyprávění vzpomínek na zážitky z doby, kdy kolem nezůstal kámen na kameni. A stalo se skutečností.