Kouzlo časů minulých: v zelené říši divů

Vojenská strava, vzpomínáte? Poslali mne na oběd a k osmi knedlíkům mně na talíř kuchař vyklopil naběračku guláše z masa neurčitého původu. Po obědě jsem nahlédl do novin a čekal co bude dál.

Odpoledne jsem se ohlásil v kanceláři u staršiny Bendy. "Soudruhu..." nedořekl jsem.

"Neblbni. Ty seš ten novej, viď? Máš kliku, že sem ještě tady. No on by to zařídil tadydle písař, ale když sem ještě tu, tak to zmáknem spolu. Odkaď seš?" Ve tváři se mu značilo plno žoviální vstřícnosti a bohorovná spokojenost.

"Z Jižní Moravy, od Znojma." Zřejmě jsem vzbudil zájem.

"Jó od Znojma. Tam se pivo nevaří a já na víno nejsem, ale manželka má ráda ovoce. Tak něco spolu sfouknem, ne?"

"Jistě soudruhu staršino." Netušil jsem, do čeho strkám hlavu.

"Tak cimru, tu už máš v šolichu. Písař! Je to tak?"

"Jó, má to tam bezva" ozvalo se z vedlejší místnosti. Staršina upil ze sklenice zlatého moku.

" Cimřičku máš hned naproti. Pro dva. Ale neboj. Souležníkem ti je Jarda Křivý, také absolvent a desátník, ovšem kde je tomu konec. Myslím, že je teď v Zahřebu nebo někde v Jugoslávii. Hraje za národní manšaft basket a je furt na soustředění nebo hraje. A tak to máš vlastně sólo."První div divoucí. Budu bydlet s československým reprezentantem! Hned jsem to šel omrknout.

Světnička jako klícka, dvě postele, dva stolky, dvě skříně, dvě židle a stůl. Na stole japonský tranzistorák, který se vešel do ruky a pod ním lístek: "K volnému použití. Jarda." Neuvěřitelné.

Při jednom setkání, bylo jich myslím celkem čtyři až pět za celou moji vojnu, mně Jarda řekl, že si jej přivezl ze zájezdu národního manšaftu do Japonska. Byl skoro dvoumetrový, postel mu byla krátká a tak i když byl v Praze, spal raději doma. Myslím, že ještě žije a pokud se nepletu je předsedou Asociace ligových klubů v basketbalu. Zřejmě zůstal po celý život na stejné parketě.

K večeru se důstojníci odebrali domů, u stolku se vystřídala služba a já chvíli zkoušel kavalec a pak kecal s dozorčím. Vojín z Komárna mne zasvětil svoji rázovitou slovenskomaďarštinou do základních tajů roty a naznačil, co bude asi předmětem mého budoucího života.

Ranní rozcvičky a nástupu jsem se nezúčastnil a trpělivě čekal, až mně někdo řekne, co mám dělat. Stalo se. Po nástupu přišel dozorčí a odvedl mně do kanceláře velitele roty.

"Soudruhu kapitáne, desátník absolvent Kašík. Přišel jsem na váš rozkaz." Zvládl jsem to bez zakoktání.

"Jo, jo, jo. Tak si sedněte. Jasně a stručně. Ode dneška sloužíte u strážního praporu, autoroty, které velím já. Prapor vás nemusí zajímat. Jmenuji se Vyšín a bydlím v Horoměřicích ve mlýně. To kdybyste mně někdy hledal. Naše rota má tři čety. První četa má osobní auta pro ministerstvo národní obrany, zejména pro sekretariát ministra Lomského, druhá četa má vozidla pro generální štáb a třetí četa má přepravní techniku pro materiál. V první četě jsou i civilní zaměstnanci, kteří vozí ministra. Moment."

Zvedl telefonní sluchátko: "Dozorčí, sežeňte kapitána Dudu, ať ke mně příjde. Fofrem."

Aha, politruk. Už jsem tušil, oč půjde.

"Jasně a stručně. Nevím co vám dám, možná se tu budete poflakovat mně k ruce. Teď vyhrajte tu soutěž, ať máme od nich pokoj. Vstupte." Vešel kapitán Duda.

"Ahoj. Mám tu toho všeumělce na tu soutěž. A jak to nevyhrajete, nechoďte mně na oči. Služba! Kaféééé!"

Přesunuli jsme se do kanceláře kapitána Dudy.

"Tak spusťte soudruhu desátníku jak si to představujete."

"Scenku vám mohu dát přečíst" nabízel jsem. "Jmenuje se Budíček a popisuje, jak se soudruzi vojáci probouzejí, nastupují na cvičiště a čtvrthodiny cvičí cviky, které upevňují jejich tělesnou kondici. Ne všichni z toho mají radost a jsou líní. Soudruh velitel světnice je musí pobízet, vznikají konflikty, je tam sranda, pardon, veselo a někteří mizí na WC .... blablabla."

Kapitán pozorně naslouchal, ale scénku si nechtěl přečíst.

"Nechám to na vás, hlavně ať to má hlavu a patu. A nezapomeňte na červenou niť. Umění musí sloužit naší socialistické současnosti. Jo pět vojáků se u vás bude hlásit v devět hodin a máte do soboty k dispozici místnost pro politické školení mužstava. V neděli je v ÚDĚ od desíti soutěž. Generálku udělejte v sobotu, přijdu se podívat. Tak pfuj, pfuj, pfuj!" pochlubil se znalostí divadelních zvyků.

V následujících dnech jsem si připadal jako tesař, který má z proschlého dřeva vytesat trámy a postavit z nich chalupu. Hoši, kteří byli znalí budíčků i rozcviček na vlastní kůži, se do svých rolí vpravili natolik, že konečné dílo se líbilo nejen na sobotní generálce, ale i porotě na nedělní soutěži a postoupili jsme přímo do oblastního kola. Kapitán Vyšín si oddechl, věnoval se dál svým nevojenským koníčkům a měl pokoj. Politruk Duda se mně později svěřil, že dostal dvanáctset mimořádné odměny a pozval mně na kafé. Moje odměna ovšem na mně ještě čekala a vtáhla mne do oné zelené říše divů beze zbytku.