Nebyl stavební materiál, nebylo možné (legálně) najmout řemeslníka na práce, nefungovaly služby... Proč tomu tak bylo? Vše bylo centrálně řízeno přes velké podniky. Každý vedoucí chtěl mít co nejvíce podřízených a nevadilo mu, že pracují na půl plynu. Bylo mnoho podniků, kde se polovina směny proflákala. Bylo mnoho podniků, kde si zámečník v pracovní době svařil brnaku do zahrádky či udělal pro sebe leccos jiného. Živnostníci, kteří by se snažili získat zakázku, byli zakázáni. Stačila změna režimu a podnky musely obstát v tvrdé konkurenci: S polovinou nebo i čtvrtinou zaměstnanců dokázat zajistit stejnou výrobu. A najednou vše funguje.

Tenkrát se kontrolovala účast v prvomájovém průvodu či účast na volbách. Za neúčast mohly být postihy i výhazov. Když se většina lidí flákala, tak to nevadilo.

Vidíte, a za dnešního režimu byste byl se srovnatelným platem cca 10-20 tisíc téměř bezdomovec. Děkujte Gustávu Husákovi

Prožil jsem několik režimů. Neděkuji Háchovi, Gottwaldovi, Husákovi, Havlovi ani Sobotkovi za to, že ještě žiji /81/, mám se s dvanáctitisíci důchodu dobře a totéž celá moje početná rodina. Děkuji sobě, že jsem se dokázal v kterékoliv době o sebe postarat a nijak nelituji ty, kteří to nedokázali /s výjimkou nějak zdravotně postižených/ a jenom nadávají na všechno kolem.

Autore Vy máte zřejmě smysl pro humor. Jako malé dítě v hračkářském krámě se tady s rozzářenýma očima rozplývat nad těmi dnešními neeeeomezenými možnostmi...

Čím to, že dnešní mladá generace je jaksi nechápe a dostatečně rozjařeně se nezahypotekovává na celý život a raději se drží máminy sukně málem do padesáti

No vidíte, a dnes jste za ten "horor" rád, máte dům v hodnotě několika milionů! Takových bylo statisíce (my také tak stavěli) a zajímavé je, že všichni všechno nakonec sehnali.

Vaše vnučka má také dům, šikovně a rychle postavený. Ale asi určitě nedostala žádnou bezúročnou půjčku (hypotéku) a už vůbec ne nějaký "stabilizační příspěvek", nenávratný, v dnešní hodnotě několik set tisíc korun. Naopak, bude muset dělat vše pro to, aby neztratila zaměstnání a mohla tu hypotéku platit. A bude jí platit do důchodu.

To jsou ty paradoxy doby té a dnešní. Vždy je něco za něco ...

A rád Vaše vzpomínání čtu, pravidelně