Kouzlo časů minulých: konec války

Prožitých pět let války na obecné škole, v místě, kde se pohybovali partyzáni, se zážitky, při kterých vstávaly vlasy hrůzou na hlavě z nás dětí mého věku udělalo málem "dospěláky" a tak jsme těšili na její konec tak jako dospělí a užívali si neobvyklá dobrodružství.

Konec dubna 1945 nenechával nikoho na pochybách, že válka má namále, ani nás děti. Na nádraží stál nákladní vlak s vojenským materiálem, četou vojáků a nemohl se hnout z místa. Nebylo kam. Koleje v obou směrech za nádražím byly zničeny akcí partyzánů a tak vojáci posedávali na schůdkách nádraží, popíjeli šnaps z cukrové řepy a kuchař občas uvařil eintopf, bylo-li z čeho. Z jejich reakcí bylo zřejmé, že jsou na dně.V úvozové cestě kousek od nás parkovalo nákladní vozidlo s různým technickým nákladem, zřejmě mělo poruchu a posádka neměla potuchy, kam by se vrtla. Ztratila se. Byl to vhodný objekt, abychom my hoši přispěli také k osvobození a tak jsme prováděli sabotáž. Posádka se k nám chovala přátelsky a my jim kradli různý vercajk z auta zvedákem počínaje a různým nářadím konče aby nemohli pokračovat v opravě a přiznám, vercajk se nám mohl hodit.Protože jsme bydleli u silnice, obsadili náš dům koncem dubna němečtí vojáci, do okna na půdě umístili kulomet a chovali se tam jako doma. Otec byl na tuto možnost připraven a tak jsme se nastěhovali do zemljanky sto metrů od domu, kterou vybudoval ve břehu potoka a sestávala z kamen, dřevěných paland a nejnutnějšího vybavení. Bylo nás tam šest a pes Punťa. Na přilepšenou jsem chytal přímo ze vstupu do zemljanky pstruhy, po pár dnech to bylo skoro poslední jídlo, kromě pytle brambor, což byla železná rezerva.Začátek května byl deštivý a tak strop nad zemljankou začal brzy prosakovat a na peřiny, pod kterými jsme se my děti choulily, dopadaly hnědé kapky vody s bahnem. Občas se ozvalo pár výstřelů, kterými partyzáni z lesa kropili transport na nádraží a dodnes mi zní v uších svist, který dráhu střel provázel.

Čtvrtého května v noci se otec připlížil k domu a vrátil se s tím, že Němci zmizeli. Ráno se ozvala rána jako z děla a později jsem zjistil, že to posádka německého náklaďáku vhodila do prostoru motoru odstaveného auta granát, aby jej definitivně zničila. V pět ráno pátého května jsme uslyšeli zvuk tanku a za chvíli nám otec řekl, že Sověti projeli po silnici a že jsme osvobozeni. Myslím, že u mne sice převažovala radost z osvobození, ale i očekávání dalších dobrodružství. Dopoledne jsme se šli podívat do domu. Nebyl prázdný, v kuchyni sedělo pár rudoarmějců, dojídali borůvkový kompot, který tam zanechali Němci a čistili pistole a samopaly. Otec, který se celou válku učil ruštinu z učebnice, ukryté na půdě pod prkny podlahy hned vedle lékařské knihy, kterou jsme rovněž nesměli vidět, začal čilou konverzaci, my děti pokukovali po zbraních a líbily se nám vojenské opasky

Po silnici se valila nepřetržitá kolona osvoboditelů. S odstupem času se domnívám, že v ní byli i rumunští a naši vojáci, příslušníci Svobodovy armády. Byla to pastva pro oči. Vojáci šli pěšky, na kolech, na pryčnách, zhotovených ze dvou dřevěných tyčí a pověšených na postroj vyzáblého koně. Otec vyšel z našeho stavení se sklenicí slivovice a štamprlkou, aby osvoboditele přivítal. Nalil první štamprlku a vklínil se mezi postupující kolonu. Vojáci pochopili okamžitě. Co se dělo se štamprlkou ani nevím, slivovice však neprošla ani přes pět rukou. Zmizela v útrobách zbědovasných vojáků přímo z láhve a otcovi to udělalo chmury na tváři. Později pár vojáků přijalo naše pozvání na pár krajíců chleba se sádlem, které matka servírovala ve sklepě. Vojáci se s chutí pustili do jídla, jeden z nich se nějak vrtěl, vstal a dupl na podlahu. Ozval se dutý zvuk. V ten moment všichni vstali, dali stůl stranou a odstranit prkna, maskovaná hlínou, bylo dílem okamžiku. V tomto úkrytu měl otec uschovány naše čtyři kola, aby nám je Němci nezrekvírovali. Měl smůlu. Za pět minut odjížděli čtyři vojáci na našich kolech najezeni a spokojeni.

Otec vypadal na mrtvici a tak osmnáctiletou tetu, která k nám přišla přes pole, aby se vyhnula vojákům a chtěla vědět, jak jsme to přežili, otec odbyl: "Ani se neptej." Za půl hodiny seběhl s cesty k domu voják a tetu, která nic zlého netuše, sledovala hemžení na silnici, uchopil za ruku a chtěl ji odvést s tím, že za ni dá "lóšaď". Tetu držela celá rodina a potyčku ukončil až důstojník, který sjel rovněž z cesty a bez lítosti klackem, kterým popoháněl svého koně, vymlátil z vojáka choutky na tetu, která na rozdíl ode mne věděla, kolik bije. A tak skončil druhý den osvobození. Protože jsme bydleli na samotě, sousedé se u nás nehoufovali, ale ti, kteří přišli byli rozesmátí, v kapse plácačku se samohonkou a řeč se točila kolem úplného konce války a potrestání německých fašistů včetně místních kolaborantů. No, zítra byl také den.