Kouzlo časů minulých: válečné časy

Válka dětskýma očima nevypadala tak hrozně jaká ve skutečnosti byla. O to víc se jeví hrůzná po vstřebání všech informací o ní v době zralého věku a posouvá do popředí varování z možné další světové války.

Dlouho jsem se zamýšlel nad tím, zda válečné téma poskytuje kouzlo časů minulých. Protože jsem měl na konci války deset let, prožíval jsem ji jako dobrodružství a nechápal všechny ty hrůzy, o kterých si dospělí vyprávěli. Když vzpomínám na ty události, které jsem v okruhu deseti kilometrů kolem naší vesnice zaregistroval, vybavují se mně stejně, i když proti nim stojí všechno to, co jsem se o válce dověděl ve škole, z knih, rádia, později televize a dovídám se vlastně až dodnes.

První vzpomínka mně poletuje v hlavě na den, kdy se silnice u našeho domu hemžila proudem německých vojáků, pršelo a poletoval i sníh. Zřejmě to byla kolem 15.3.1939 nebo přímo v ten den. Nejvíc jsem se divil, že v protisměru nemůže projít Jožka Orsáků se stádečkem koz, které vedl na dosud hubenou pastvu na vlastně suchou trávu k blízkému lesu a tak musel ustoupit ze silnice a uvázat kozy u naší třešně, kterou z hladu okousaly.

Já hlad nepamatuji, ale musel jsem být s bratrem hodně podvyživený, protože nás oba někdy v roce 1943 poslali do ozdravovny ve Valašské Bystřici, odkud jsme po týdnu utekli a podél toku řeky doputovali až domů. Stesk po rodině vykonal své. Bylo tam hezky, hráli jsme nějakou hru se zavíracím nožem, který se všelijak otáčel a zapíchával do hlíny a počítaly se body. Když nás hra omrzela, okrajovali jsme si dužinu z "pcháču", pichlavé rostliny, která vytvářela pěknou růžici listů a z ní pak vyrostl úplně u země fialový květ, který se později změnil v lehounké chmýří. Dužina nám chutnala skoro jako kedlubna.

První mrtvé jsem viděl viset na lípě u řeky Bečvy, při vjezdu do Valašského Meziříčí. Byli to studenti, které gestapo dopadlo, obvinilo ze sabotáže a ihned nechalo popravit. Obyvatelé z okolních vesnic byli přinuceni, aby se na výsledek exekuce šli podívat. Oběti sundali až po třech dnech a lípu skáceli. Po válce tam lidé postavili pomníček a vysadili tři lipky, které mají dnes už kolem patnácti metrů a v jejich stínu odpočívá památka na ony tři studenty.

Velké dobrodružství bylo sledovat svazy amerických bombardérů, které létaly bombardovat Ostravu a rozhazovaly proužky třpytícího se staniolu jako ochranu před nacistickými radary /?/. Občas dopadl, a na to jsme čekali nejvíc, i malý padáček s letáky a něčím dobrým na zub.

Jediný nálet jsem zažil v dubnu 1945, kdy sovětské stíhačky a bombardéry napadly automobilový konvoj, ukrytý ve stromořadí podél parku v Husově ulici ve Valašském Meziříčí. Bomby minuly svůj cíl o pouhých čtyřicet metrů a tak obětmi byli obyvatelé této ulice.Partyzány jsem nikdy neviděl, pokud k nim nepočítám několik mužů z naší vesnice, kteří se měsíc před koncem války přidali k partyzánům, kteří operovali v Hostýnských horách. Tito partyzánští zelenáči později za svoje "zásluhy" obsadili řízení obce, národní výbor, policajta vyměnili za esembáka a agitovali pro obsazování pohraničí po vyhnaných Němcích. A to jsme již na konci války. Na ten se pamatuji velmi dobře, jakby také ne, všichni na něj čekali jako na smilování a ta jejich víra, že už, už to bude, přeskočila i na mne.