Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kouzlo časů minulých: Kuba prochází žaludkem

19. 03. 2017 9:34:27
První den na Kubě, čtyři hodiny po snídani v posteli po dvanáctihodinovém letu, a žaludek se hlásil o nasycení. Co to asi bude? Zvědavost také požaduje své Na teploměru 34 st, kalhoty a tričko s krátkými rukávy a směr restaurace.

Ouha, usměvavý černoch ukazuje na kraťasy a tričko a vrtí hlavou. Tak ještě jednou nahoru, dlouhé kalhoty bílou košili a zase dolů. Ó yes, tleská rukama černoch a zasedáme ke stolu. Oběd stylem á la carté.

" Kdepak hovězí polévka s játrovými knedlíčky. Na Kubě se hovězí maso konzumuje jen výjimečně, protože vláda preferuje výrobu mléka" komentuje první chod naše průvodkyně. Na výběr byly dvě: "Potaje - fazolovočočková a z uzeného vepřového kolena, ze které kromě čočky čouhaly také černé fazole. U hlavního jídla tomu nebylo jinak. Já si poručil pečené kuře s batáty, jejichž chuť se dobře hodila k závěrečnému dezertu, na naši chuť neobvykle sladkému, jako nám ostatně potvrdily všechny moučníky po dobu našeho pobytu. Tonda lpěl na tradici i v hlavním jídle a dal si Congri, vařené barevné fazole s vepřovou kýtou, slaninou a rýží. Vypadlo jako guláš, vonělo přenáramně a málem nenechalo místo pro ovocný salát a dezert. Je to ovšem to nejtradičnější kubánské jídlo.

Ovocný salát jsem lovil lžičkou z dobře litrové misky, která byla skoro vrchovatá. Samozřejmě kolečka banánů jako vždy a při každém jídle ráno, v poledne i večer, nakrájené pomeranče, ano ty, které už mnoho let u nás neuvidíte, křížaly jablek, zřejmě ananasový kompot a to vše posypané drobnými "rybičkami" kokosu. Podle chuti navrch dobré dvě deci kubánského rumu. Sladká tečka. Tak ten dezert jsme už snědli ze zavřenýma očima.

Před hotelem už pobrukoval autobus a klimatizace fungovala na plné pecky. Všech pětatřicet členů naší skupiny se pohodlně usadilo, vedle řidiče zakotvili dva průvodci . Obvyklá prohlídka města a první zastávka na Plaza De La Catedral, náměstí, kde stojí katedrála De San Cristobal.

Někteří se vydali dovnitř a já pomáhal Tondovi s mapou, ve které jsme hledali další budoucí zastávky. Bylo jich několik, časově omezených tak na čtvrthodinku.

Tak na Plaza Vieja jsme byli hned jako doma. Vždyť v překladu se jedná o Staroměstské náměstí. Odskočili jsme si do jednoho baru a když už jsme tam byli, tak jsme se natlačili k pultu a Tonda začal z vyptáváním: "Jak se jmenuje ten drink s tou mátou?" obrátil se na mne. Číšník za pultem odpověděl dřív než já. "Mochito, pánové. Achoj. Dáte si na já, yes?" Strnuli jsme překvapením a z jeho lámané češtiny jsme se dověděli, že tři roky pracoval v Gottwaldově a dotáhl nás na dvůr a ukázal kývačku Jawa, kterou si dovezl za ušetřené peníze. Autobus nám málem ujel.

A tak jsme pokračovali na Capitalio na náměstí poblíž Centrálního parku. Budova velmi podobná washingstonskému Bílému domu a mám dojem, že v něm sídlil senát a parlament. A nebo už nějaká ministerstva? Na nákupy v Obispu, známému nákupnímu centru, nebyl čas a stejně: nakoupit tam kromě suvenýrů nebylo vlastně co. Na konci jsme zastavili.

Jak by ne. Na rohu je bar El Floridita, vyhlášený vznikem slavného nápoje "Daiquiri", který tu rád popíjel Ernest Hemingway. Tady si všichni nenechali to daiquiri ujít a na chvíli jsme El Floriditu doslova zahltili.

Jen kousek odsud stojí hotel Ambos Mundos, kde měl Hemingway několik let pronajatý pokoj a napsal v něm svůj nejslavnější román "Komu zvoní hrana." Pokoj je přístupný pro návštěvy. No a musím se přiznat, že jsme už to hodování a pití pocítili. Tonda si pobrukoval "Já se vznáším, já si létám..." a dohadovali jsme se, zda je tento pocit následkem oněch kubánských luštěninových jídel nebo ochutnávky slavných nápojů, z nichž právě ono daiquiri nijak nešetřilo kubánským rumem.

Před večeří jsme ještě stihli návštěvu pionýrského parku, málem se projeli vláčkem, který nepřetržitě kroužil parkem a rodeo bylo rovněž zajímavé.

Uprostřed zeleně se vyjímala restaurace, která nás k sobě přilákala. Nakoukli jsme do ní pootevřenými dveřmi, ale byla prázdná, zřejmě se připravovala na nějakou recepci. Vybavení tomu odpovídalo. Před ní nás zaujal obrovský strom-trnovník, na kterém začínaly pučet první pupeny a na větvích byla spousta klubíček, velkých jak krabička od krému. Několik jsem jich utrhl a provázely mne po celou dobu pobytu a pak ještě několik let doma, až jednou klubíčko prasklo a celá místnost byla zaplavena desítkami semen velikosti hrášku.

Večeře se hemžila různými mořskými potvůrkami počínajíc krevetami přes langusta a chobotnice až po bohatý výběr ryb. Vem co chceš. Průvodkyně popřála dobrou chuť a informovala: výběr masa je skoro stejný jako u nás. Jen spotřeba jehněčího, kůzlečího a králíčího masa je podstatně větší. Po indiánech zůstaly fazole, kukuřice, juka, malanga, rajčata a papriky. Španělé dovezli rýži, vepřové a kuřata, portugalci naučili kubánce nasolovat ryby a činili se i afričtí otroci. A jedna zajímavost. Ostrá jídla s chilipapričkami na Kubě nefrčí, ani hodně slaná. Zato oslazená jídla a nápoje jsou sladké až neúměrně.

Večer jsme navštívili nejznámější kubánský noční podnik Tropicana. Byl založen na Silvestra 1939 pro potěšení především amerických turistů v tropické zahradě Villa Mina a nyní jsme si "uštípli" i my. Byli jsme přivítání skleničkou šampaňského a lahví rumu Havana Club /pro 4 osoby/, seděli pod širým nebem a sledovali pestrou směsici afrokubánských a latinskoamerických rytmů ve stylu padesátých let. A po prve jsem se seznámil se salsou a dalšími rytmy místního folkloru, které se mně zakously pod kůži.

Půlnoční návrat do hotelu Nacional byl provázen veselým prozpěvováním našich národních písní a průvodkyně vedle šoféra se uznale usmívala. Celý autobus byl provoněn kubánským rumem a dobrou náladou všech, kteří vlastně porve viděli ono vystoupení slavné havanské Tropicány.

Ptáte se jak si to tak všechno mohu pamatovat, když si mnohdy nedovedu vzpomenout, jak se jmenuje soused přes ulici. No přece deníček, bez něj na zájezdy ani náhodou.

Autor: Jaroslav Kašík | neděle 19.3.2017 9:34 | karma článku: 18.67 | přečteno: 443x

Další články blogera

Jaroslav Kašík

Kouzlo časů minulých: Havanou s pesetami v kapse

Dobře tak, že jsme v Havaně zůstali ještě jeden den. Dopoledne jsme mohli vyrazit po vlastních a odpoledne jsme vyjeli na Náměstí revoluce a Muzeum revoluce. A tak jsme si zase užili od všeho trochu a koupili i suvenýry.

23.3.2017 v 9:17 | Karma článku: 6.22 | Přečteno: 136 | Diskuse

Jaroslav Kašík

Kouzlo časů minulých: hotel Nacionál v Havaně

Vstupte do něj v roce 1985 se mnou a celou naší výpravou. Jste s námi v nejslavnějším kubánském hotelu a tři policisté u vchodu vás s úsměvem pozdraví "Checos bienvenidos."

15.3.2017 v 6:46 | Karma článku: 12.23 | Přečteno: 323 | Diskuse

Jaroslav Kašík

Kouzlo časů minulých: nalezenec.

Zbylo mě trochu času a tak jsem se zase přehraboval v krabicích, překypujících spoustou papírů od různých dokladů, výstřižků z časopisů, dopisů, přání i blahopřání. Nakoukněte se mnou.

11.3.2017 v 11:11 | Karma článku: 5.94 | Přečteno: 211 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Libor Čermák

Páťa a kolo Zláťa: U Svojsíkovy mohyly

Kluci na svých kolech pokračovali ještě kousek za osadu Maják. A tam je odbočka k onomu posvátnému místu, ke kterému nevedou žádné turistické značky. Přejeli můstek přes Kocábu a tam to přišlo.

25.3.2017 v 1:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 35 |

Aleš Presler

Exkluzivně jen pro blog Idnes: Nikdo na světě mě už nepřinutí, abych se tam znovu potopil!

Josef Mužík, známý hledač pokladů, se proslavil nejvíce tím, že žádný poklad nikdy nenalezl. Já se vypravil do míst, kde pátral i on, a cosi jsem našel.

24.3.2017 v 20:40 | Karma článku: 13.32 | Přečteno: 649 | Diskuse

Klára Markovičová

Londýn – Hamburg: Na skok s kabelkou

Někdy, když se člověk rozhodne udělat změnu ve svém životě a udělá první krok, přijdou lidé a příležitosti, které mu pomáhají udělat další kroky.

24.3.2017 v 13:23 | Karma článku: 6.17 | Přečteno: 184 | Diskuse

Klára Markovičová

Ztrácím pevnou půdu pod nohama… To je skvělý!!

Život vám často nabízí příležitosti a možnosti, někdy vás nemilostně postaví před moment, kdy se musíte rozhodnout a změnu akceptovat. Někdy se tato změna však může projevit jako splněné přání, a tak je na čase ho jít žít.

24.3.2017 v 12:18 | Karma článku: 8.51 | Přečteno: 201 | Diskuse

Pavla Gomba

Návrat do Rwandy, země tisíce kopců. A také jedné genocidy.

V 5:25 ráno se na ruzyňském letišti dá koupit jenom kafe z automatu. Za prosklenou stěnou terminálu už svítá a město se pomalu probouzí do pátečního rána. Moje myšlenky jsou už ale tisíce kilometrů daleko.

24.3.2017 v 9:25 | Karma článku: 21.40 | Přečteno: 950 | Diskuse
Počet článků 186 Celková karma 12.16 Průměrná čtenost 361

Jsem hoch jehož životem prošli všichni prezidenti tohoto státu. Tím pádem nemusím blíže uvádět svůj věk, Sudičky mně do života vložily optimismus, chuť k psaní a cestování. Všech tří darů jsem využil a využívám dosud. A tak se batoh se vzpomínkami naplnil vrchovatě a když se do něj sáhne, je tu článek pro blog coby dup. Tak občas zkuste otevřít můj blog.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.