Kouzlo časů minulých: zvedám kotvu.

Devatero řemesel, desátá bída. Nevím už kolikáté řemeslo to bylo, ale do mého života se vloudila i stavařina a všechno, co s ní v té nejen  pro stavebníky neutěšené době patřilo.

Do Kroměříže jsem přijel s nadějí, že po letech, která jsem "probendil" při rekonstrukci cukrovaru, pěstováním zeleniny a posléze prací traktoristy na závlaze, se vrátím k odborné práci inženýra, na kterou mne Vysoká škola zemědělská připravila. Předem jsem vyloučil nabídku mé spolužačky na místo v STS a setkal jsem se přímo s předsedou JZD, které se zrovna slučovalo. Předseda byl členem Ústředního výboru KSČ a tedy dostatečně fundovaný na to, aby obhájil můj možný nástup v JZD jako technika. Sedli jsme ke kávě a řeč se točila kolem mé činnosti v osmašedesátém i po něm. Předseda hned v úvodu řekl, že mě skutečně příjme, ovšem za podmínky, že se nebudu nijak politicky angažovat a začnu "od píky", tedy na jednom z hospodářství jako mechanizátor. Nabídl mně plat necelých 2000 Kčs a tedy naději, že se opět vrátím k "hubeným" létům po roce 1968. Navíc slíbil do půl roku zajistit třípokojový byt na dva roky a poté se budu muset o bydlení postarat sám. Nevyloučil možný postup v případě, že se osvědčím a splním onu zásadní podmínku. Na rozmyšlenou jsem dostal týden a s rodinou jsme se rozhodli do tří dnů. Protože manželka pochází z tohoto kraje, stěhování celkem přivítala a tak jsem zavolal na JZD, že nabídku přijímám.A tak jsem nastoupil na jedno z hospodářství JZD jako mechanizátor a řídil dílny, nakupoval náhradní díly a sháněl a sháněl. Snad kromě nafty nebylo pro stroje nic běžně k dostání. Získat možnost nakoupit nový traktor nebo jiný zemědělský stroj bylo velmi těžké a víceméně existoval přídělový systém. A pokud se zachtělo v zahraničí zakoupeného stroje, pak musel být "strýček" na ministerstvu, nebo přímo ministr. O tom jsem se přesvědčil později, když už jsem pracoval jako mechanizátor celého družstva. Zatím jsem pouze "paběrkoval" a snažil se, aby i za málo peněz odváděl hodně "muziky" v představě, že zase postoupím o nějaký ten šprušel na žebříčku kariery.Zatím jsem jednou týdně dojížděl a bydlel na hospodářství hned vedle váhy v jedné místnosti spoře vybavené, pro chlapa mého ražení však zcela dostačující. Bydlel jsem vlastně v "práci" a do kanceláře jsem musel ráno udělat jen dvacet kroků.V noci jsem byl první po ruce když se telila kráva a ošetřovatel to sám nemohl zvládnout. Oprášil jsem vědomosti ze školy a tak jsem pomohl několika telatům na svět.Mou největší soukromou starostí bylo postarat se o budoucí bydlení v době, kdy vyprší dvouletý termín vrácení slíbeného bytu. Jeden můj známý mně doporučil, ať požádám o stavební místo v kroměřížské části Barbořina a začnu stavět. I stavařinu jsme měli na škole a i přes skepsi, kterou jsem k tomuto nápadu měl, jsem to provedl a uspěl. No uspěl, vlastně něco za něco. Stavební úřad mně byl ochoten stavební místo odklepnout jen za podmínky, že zajistím likvidaci černé skládky zeminy, kterou vytvořili předchozí stavebníci v místech, kde se přidělovala další stavební místa. I to jsem zvládl. V kojetínském JZD opět jsem přes známého dostal typ na buldozeristu se Stalincem, který byl velmi šikovný a po svolení, které dostal od družstva, práci zvládl za necelý týden. Stalo se tak díky desetilitrovému demižonu vína pro něj a pár láhví archivního vína pro předsedu družstva. A tak jsem začátkem září stál na po včerejší bouřce rozbahněném pozemku a začal si představovat, jak asi bude vypadat atriový domek, jehož projekt jsem před pár dny obdržel. Na jaře začnu.