Kouzlo časů minulých:příchuť samohonky

Už jste ji někdy ochutnali? Třeba na Slovensku? Tam ji obvykle říkají "hriata" . Pokud jste ji netestovali, nabízím malou ochutnávku v následujícím příběhu.

Posledně jsme se ocitli před sklizní zeleniny a spráce konstatoval jako každý rok touto dobou: "Nejsou lidi. Vyrazíme."Měl na mysli česko - slovenské pomezí, kde kontakty na pracovní sílu fungovaly už spoustu let. A také vyrazil.

Hospodářství mělo jen jedno auto, dodávkového Žuka s řidičem /jmenoval se Josef a říkali mu Jožin/, který sloužil i k osobní dopravě a bohudík měl pokud se osob týče možnost přepravovat pouze řidiče a jednu osobu. Tou osobou byl správce a já mohl zůstat doma. A tak vám mohu přiblížit celou akci zprostředkovaně z vyprávění Jožina:"V Břeclavi jsme zastavili v hospodě, protože šéf měl žízeň a vypil dvě piva. Za hodinu jsme stáli před hospodou mezi Uherským Hradištěm a Bánovem aby doplnil to, co před čtvrt hodinou vypustil do příkopu. V Komňi skupinářka Holubcová už na nás čekala mezi dveřma a v ruce držela flašku s gořalkou a dvě štamprdlata. Pozdravila a poďte dál, jak se vám jelo, co letos zelenina, zdraví slouží a mezi tím znova nalévala štamprdlata už možná do páté nohy. Posadili jsme se v kuchyni a z plotny přinesla čočkovicu s klobásou a chleba ještě teplý a tak to sem si dal i já. Mezitím se vyjednávalo, štamprle přišly opět mezi slova a ve dvě odpoledne už bylo čtyřicet pracovnic na příští týden dojednáno a šéf rozhazoval rukama a zpíval Spánembohem, už dem od vás a tak sem ho nastrkal na sedadlo a jeli jsme domů. Jak to bylo tady, to už víte" skončil Jožin.Samozřejmě jsem to věděl. Přijeli kole půl páté a šéf vypadl ze Žuka málem po hlavě. To jej rozčílilo do nepříčetnosti."To mně nemožeš pomocť když vystupuju" řval, "takového šoféra já nepotřebuju. Dej sem občanku a zítra už nechoď, budu si řídit sám". Jožin poslušně vytáhl občanku z peněženky a vložil ji do napřažené ruky. A druhou rukou mně ukázal pět prstů, ke kterým pak přidal ještě tři. Porozuměl jsem okamžitě. Osmé propuštění v jeho kariéře s platností do vystřízlivění správce."Jaro, poď sem" kynul směrem ke mně "baby máme, aji samohonku sem přivezl. Je to sviňa. A tož se také napij"cpal mně flašku pod nos. Chtě nechtě jsem se jako napil a zatočila se mně hlava už z toho smradu. Správce se pak vyšplhal za volant Žuka, nastartoval a rozjel se po dvoře, uprostřed něhož bylo hnojiště s betonovým nájezdem a plné hnoje. Dojel až skoro doprostřed, kde byla velká kupa a Žuk chcípl a už se neozval. Ani jeho řidič. Usnul spánkem spravedlivých a jeho manželka, která scénu sledovala z okna bytu jenom znechuceně pronesla: "Jen si tam pospi, ožralo, ať tě mouchy sežerou!" Nesežraly, výpary samohonky působily jako ten nejkvalitnější repelent a tak správce spokojeně spal asi až do ranního kuropění. Když si po sedmé přišel Jožin do správcovy kanceláře pro občanku, zřejmě už vůně kávy zvítězila nad smradem samohonky. Nedopitá flaška stála v knihovničce hned vedle poloprázdné, ve které byla "hriatá", dar to ředitele statku ze slovenského Sence, který přijel o žních za svými kombajnery. Před pár týdny jsem ji ochutnal a řeknu vám, že její chemické složení se rozhodně blíží ekrazitu.Nechme správce, ať se vyléčí z kocoviny a pojďte se mnou na lán okurek, nakladaček, který se táhl podél drátěného zátarasu, kterému se v běžné mluvě říkalo "dráty". Okurky mají "nasazeno" a za pár dní začne sklizeň. A na ni si se mnou počkejte.